Libuše Terezie Vojtová (externí autor) - 06. 03. 2009
Tohle se může stát komukoliv z vás. Pokud nevíte nic o první pomoci a neumíte ji poskytnout, bude asi Vaše reakce podobná. S podobnými případy na pracovišti se můžeme setkat, ale nemusí se vždy jednat o úraz. Známe své kolegy dokonale? Můžeme zaručit, že se u nikoho neobjeví nějaká neočekávaná nemoc či se náhle nezhorší jeho stav? Nemůžeme. I na pracovišti hrozí setkání s infarktem, anafylaktickým šokem či astmatickým a diabetickým záchvatem (a to zdaleka není konečný výčet). Už vůbec nemluvím o tom, že řídím-li služební auto, mohu se stát účastníkem dopravní nehody. A v tomto případě je znalost první pomoci ještě důležitější.

Povinnost proškolit své zaměstnance v poskytování první pomoci je zakotvena v zákoníku práce č.262/2006 Sb.. Stejně tak je zde stanoveno, že zaměstnavatel je povinen zajistit zaměstnancům v případě potřeby okamžité poskytnutí první pomoci. U tohoto bodu bych ráda zdůraznila, že se jedná o neodkladnou laickou první pomoc a zajištění lékařské první pomoci. Co to znamená a proč to tak je? Zkusme počítat. Záchranná služba má dojezdový čas pět až deset minut. Při zástavě dechu a srdeční činnosti vydrží lidský mozek bez poškození maximálně tři minuty, při prudkém tepenném krvácení lze vykrvácet do dvou minut a u neošetřeného bezvědomí hrozí udušení následkem zapadnutí kořene jazyka... To vše se seběhne dříve, než dorazí i nejrychlejší sanitka. Proškolení alespoň části zaměstnanců v neodkladné první pomoci by mělo zaměstnavatele zajímat nejen z hlediska zákonného, ale hlavně z hlediska lidského a osobního. Nikdo neví, co se kdy komu může stát. A znalosti první pomoci v těchto situacích rozhodující. Často i o životě a smrti.

Vraťme se zpátky k našemu dni. Jak bych měla postupovat? V první řadě zavolám na kolegu nahoru, aby volal 155 (případě 112) a nahlásil pád ze schodů. Mezitím se uklidním a začnu racionálně jednat. Utíkám dolů. Kolegyně nereaguje, má tržnou ránu na hlavě, ale jinak žádné zjevné zranění. Dýchá. Položím ji na záda (z kurzu si pamatuji polohování raněných a manipulaci s nimi), zkontroluji ještě jednou dech a srdeční činnost a poté ji položím do stabilizované polohy. Protože pád nebyl z velké výšky (cca šest schodů), naštěstí se sama probírá dříve, než přijede záchranná služba. Ta ji odveze s otřesem mozku do nemocnice. Po čtrnácti dnech pracovní neschopnosti se vrací zpátky.

Ale také by to mohlo dopadnout následovně: Zmateně pobíhám nahoru a dolů po schodech s tím, že zavolám sanitku. Číslo, honem, jak je záchranka!!?? Přiběhnou další, slyší křik. Nesahejte na ni, co když má zlomenou páteř! Řvu. Zběsile a zoufale. Dovolám se na záchranku, ale nejsem schopná ze sebe vypravit slovo. Někdo mi telefon sebere a začne ošetřovat na základě porady operátorky. Já už teď jen nešťastně sedím v koutě a doufám, že jsem nikomu neublížila…. jenže.... kolega, který zasahuje místo mě, už musí resuscitovat, má hysterie způsobila zástavu dechu. Ještě ten samý den hledám kurzy první pomoci…

Kurzy první pomoci by měly být samozřejmou součástí pravidelného vzdělávání zaměstnanců (možno včlenit do kurzů BOZP). Předcházet podobným případům na pracovišti 100% nelze, co však jako zaměstnavatel můžu je proškolení mých zaměstnanců tak, aby dokázali pomoci tehdy, když je to potřeba. A třeba i zachránit život. To snad za to stojí,ne? Příklady možných kurzů můžete nalézt na stránkách www.prvnipomoc.iprostor.cz.



Doporuč tento článek přátelům na Facebooku

Bookmark this on Delicious